Smysl má to, co děláte pro druhé

Rozhovor s MUDr. Jiřím Dunděrou

Tentokrát jsme ho neoslovili proto, aby se s námi podělil o svůj vhled do historie Kyjova, vzpomínal na svou kariéru spisovatele, výtvarníka, lékaře, ale proto, abychom se jej zeptali jednak na připravovaný památník, jehož je iniciátorem a hlavním hybatelem a také na to, jak vnímá vývoj města v posledních letech.

Těší nás, že mnohá témata spojená se životem v našem městě vnímá i přes generační rozdíl velmi podobně jako my. 

Pane doktore, dovolte na začátek zcela prostou otázku. Jak se máte?Popravdě, od té doby, co jsem před dvěma lety prodělal covid, cítím, že už opravdu nemám tolik energie, paměť pomalu slábne a už nemám ten rozsah, který jsem míval. Naštěstí se mi podařilo vše zachytit v sedmi knihách, které tady po mě zůstanou. 

Když jste zmínil své knihy, zůstaňme chvíli u nich. Zachytil jste v nich osudy 84 lidí, které sám považujete za významné a hodné paměti. Čím byl ovlivněn výběr těch, kterým jste se věnoval?
V osmi letech jsem přišel o rodiče a spolu s nimi jsem přišel o fotografie, dopisy, dokumenty, přišel jsem vlastně o celou svou minulost a snažil jsem se k nim nějak dostat zpátky. A šel jsem po stopách jejich přátel.

Chtěl jsem zachovat v paměti lidi, kteří jsou i méně známí, ale byli naprosto výjimeční charakterem a tím, čím Kyjovu přispěli. 

Znamená to, že tedy vlastně celá vaše spisovatelská dráha  navazuje na Vaši osobní a rodinnou historii, na vaše osobní „malé“ dějiny?
Ano. Celý život jsem vlastně přemýšlel, proč člověk riskuje život a zjistil jsem, že je vlastně jen jeden důvod, a to je otázka svobody. S pokročilejším věkem jsem s úžasem zjistil, že jsou lidé, kteří k životu svobodu nepotřebují. Svoboda je ale důležitá jako voda a vzduch a já jsem si vytknul, že když uvidím něco, co jde proti svobodě, budu se tomu snažit zabránit. Psaní je jeden ze způsobů, jak se o to pokusit.

A myslím si, že jsem se – ať už vědomě nebo nevědomě – chtěl i podobat svému tatínkovi.

Říkáte, že jste zjistil, že existují lidé, kteří svobodu nepotřebují. Zajímalo by mě, jak jste to zjistil.
Setkal jsem se totiž s mnoha lidmi, kteří byli ochotni podporovat režim, který provozoval přes padesát koncentráků, které byli na úrovni nacistických lágrů. Lidmi, kterým stačí mít dost peněz a korýtko a už je jim jedno, komu slouží, stačí jim teplý pelíšek. 

Svoboda je odpovědnost za sebe a za druhé ve smyslu povinnosti nepřekračovat hranice druhých. Svoboda je vědomý postoj. 

Volba životní cesty je volba velmi osobní, do té by nikdo neměl zasahovat. Každý má právo se mýlit, zvolit si třeba špatnou cestu, zjistit, že je to špatná cesta a najít si jinou. Rozhodně budu raději o suchém chlebu a svobodný, než s plným talířem v pozici, kdy na mě bude moci někdo křiknout, že mám stát v pozoru. 

Pojďme k Vašim aktivitám v oblasti „hmotné“ paměti. V roce 2020 jste participoval na pamětní desce umístěné na stěně Stojanova gymnázie ve Velehradě, desce na paměť „Akce K“.
Ano, to byl můj nápad. Totiž můj kamarád a spolužák profesor Kolmaš byl studentem velehradského gymnázia a tento můj přítel mi detailně vyprávěl o přepadení velehradského církevního gymnázia v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Stalo se pak, že jsem měl na Velehradě besedu a na toto téma také došlo. A ve mně tam potom něco luplo - uvědomil jsem si, že tam tak nějak žvaním a neříkám to podstatné – totiž, že to téma všichni nějak  obcházejí, nikdo nemá odvahu je uchopit. Na Velehradě se pravidelně schází desetitisíce poutníků a třeba ani netuší, co se tam v padesátých letech stalo. 

Byla od myšlenky k „odhalení“ dlouhá cesta?
Oslovil jsem kamaráda Vladimíra Výletu, zakladatele charitativní organizace Omega, který znal řadu církevních osobností a právě on na sebe vzal větší kus práce, trpělivé přesvědčování těch, kteří mohli myšlence dát tvar. Začali jsme uvažovat v konkrétních obrysech. Abych nezdržoval, trvalo to tři roky a angažovalo se nás v té věci celkem sedm a proces vzniku nebyl někdy úplně snadný. Ale povedlo se později vyšla i taková brožurka o celé Akci K..  

Na svém kontě máte více pamětních desek a pomníků. Která je první, jak váš zájem o toto zhmotnění paměti začal?
Začalo to hned po roce 1989 tím, že se mi nelíbila destička na gymnáziu věnovaná Klvaňovi, jen taková malá s informací, že to byl folklorista, národopisec, přírodovědec a pedagog. A tečka. Nebyla důstojná. Následovaly pamětní desky generálu Ingrovi a Stanislavu Adamovi. 

Ale úplný začátek je asi u mých rodičů. Díky četbě některých tatínkových předválečných textů jsem se zajímal o například osobnosti kyjovského Sokola, ale i o další významné osobnosti, takže začátek všechno bych hledal tady.   

Lze nějak pojmenovat, kde se ve vás bere to puzení dávat historii, vzpomínkám, tématům odpovědnosti, svobody, angažovanosti hmotnou podobu v podobě knih a pamětních desek?
Nikdo nemá žít marný život. Musíte nechat nějakou stopu, i když si uvědomuju, že každá stopa časem zanikne. Smysl nemá to, co děláte pro sebe, ale to, co děláte pro druhé. A toto je můj způsob naplnění tohoto přesvědčení. 

Budu trošku provokovat: proč je důležité, aby lidi měli na očích dávno mrtvou historii?
Přece proto, aby se neopakovala.  To je stará fráze, ale musím poznat svou historii, abychom ji nemuseli prožívat znovu. 

To, co dělám, dělám proto, abychom nezažili znovu třeba září 1939. Tady ten dědičný hřích například, skutečnost, že jsme svou svobodu nechránili, tato naše traumata vězí pořád v nás. V naší historii často zvítězila šedá většina, snažím se přispět tomu, aby se to neopakovalo. 

Pane doktore, já mám ale pocit, že se v mnohém historie znovu opakuje, že jdou věci nedobrým směrem, že to lidé často nevidí a že je to nezajímá.
Souhlasím. A myslím, že je to to tím, že jsme o to třicet let nedbali. Například i obranyschopnost státu, to je problém, jsme vlastně bezbranní. Proč k tomu došlo, nevím, ale radost z toho nemám. Kalkulovali jsme vždycky s tím, že nás někdo ochrání, ale za každou ochranu musíte zaplatit nemalou daň.

Mám na mysli spíše otázku, jak jsou lidé nastavení. Zdá se mi, že osobní odpovědnost a svoboda pro mnoho lidí není tématem.
Vždyť si to vemte, tři generace, tedy čtyřicet šest let tady byla totalita. Lidi se naučili krást toaletní papír ve špitále, tam či onde odmontovat žárovku a nikdo se vlastně nepovažoval za zloděje. Od první republiky jsme přišli o zvnitřnělé hodnoty, ty moc nemáme. Hodnoty umíme volně ničit, ale nemáme příliš úctu k těm, kteří je tvoří. 

Vaše zatím poslední aktivita se týká realizace památníku druhé světové války v Kyjově. Kde se vzal nápad udělat komplexní památník?
Kyjov jako město nemá svůj památník padlým za druhé světové války, něco je ve sklárně, máme židovský památník, něco v Boršově, tam jsou i chyby, všechno je to trošku chaotické, a úplně se nám z toho ztratili Romové, kteří žili na hranicích katastru Kyjova a Svatobořic. 

Dalším motivem je fakt, že Kyjov má v den osvobození 28. 4. 1945 vlastně jen jednoho padlého – studenta techniky, sportovce a sokola Květoslava Kafku, který pomáhal rumunským vojákům s flintou v ruce, snažil se jim pomoci projít mimo hlavní cesty a padl. Nemusel to dělat, nemusel, ale chtěl ochránit ty vojáky. A ten nemá žádnou desku, nic. Já bych se zase rozvykládal...

To nemůžete. Lidi nečtou dlouhé texty.
V tom případě bych navrhoval koncipovat rozhovor do formy komiksu (smích). 

Na původních konceptech památníku jste znovu spolupracovali s Vladimírem Výletou?
Ano a s Aničkou Čarkovou z Kyjovského Slovácka v pohybu. Myšlenka na památník vznikla někdy okolo roku 2020. Chtěli  jsme vytvořit všem, na které se zapomnělo – křesťanům, židům i Romům – důstojnou připomínku. 

V současné době již existuje návrh, jehož autorem je kyjovský grafik a výtvarník Zbyněk Ryba. Jak jste se dostal od nápadu až sem?
Původně jsme udělali návrh s Vladimírem Výletou a uvažovali jsme o možnosti umístit památník do prostoru bývalého hřbitova u kaple sv. Josefa. Ale nakonec bude, doufejme, památník u hřbitova současného na Nětčické ulici. 

Jak došlo na spolupráci se Zbyňkem Rybou?
Já jsem totiž zhruba před rokem četl článek v Kyjovských novinách, psali jste ho s vaší ženou Martinou (Martina Černá, architektka), ten mě zaujal svým kritickým pohledem. Já jsem sám už nebyl schopen se s památníkem hnout z místa, tak jsem ji požádal, zda by tu myšlenku neposunula někam dál. A ona to posunula. 

Takže jste nejprve oslovili Martinu?
V té době jsem jsem měl já i Vladimír nějaké zdravotní potíže a nebyli jsme dostatečně v kondici, abychom zvládli okolo toho běhat. Hodně jsme si přáli a přejeme, aby se myšlenka památníku realizovala, ale nechtěli bychom, aby myšlenku někdo zneužil. 

A Martina tedy pak oslovila Zbyňka Rybu, aby památník navrhl?
Ano. Zbyňkův návrh je dobrý, pro mě je důležité, aby obsahoval symboliku takříkajíc trvalého charakteru – křesťanský kříž, Davidovu hvězdu a starý symbol života a věčnosti, který používají ve své symbolice Romové – kolo. Zbyňkův návrh dobře symbolicky znázorňuje ty mrtvé a padlé. Líbí se mi zvolené místo, i použitý materiál, myslím, že památník musí být z materiálu velmi obyčejného. Mramor nebo bronz jsou ve vyjádření toho nezměrného utrpení materiály zcela neadekvátní. 

Předpokládám, že památník bude obsahovat i jména obětí.
Bude. Vladimírovým snem bylo, aby na něm byla všechna jména. Ale to není možné, protože například u židovských obětí nikdy všechny jména znát nebudeme, stejně tak v případě Romů. 

Povězte mi ještě, čím si Martina vysloužila vaši důvěru, vždyť ji neznáte.
Víte co... to poznáte. (smích). Odbočím, ale ono to spolu souvisí. Četl jsem tu vaši knihu, já bych to třeba udělal trošku jinak, ale respektuji to, protože to je projev svobodného ducha.

Hodně bych si přál, aby do památníku pokud možno nemluvila politická reprezentace. 

Než se rozloučíme, povězte mi, kam se podle Vás Kyjov za posledních dvacet let posunul?
Zmíním se jenom o veřejném prostoru, protože tam je to očividné. Velkou ztrátou je zbourání Sonevendova domu, čtyři století starý pivovar je na spadnutí, hrůzné přestavby funkcionalistických domů, kterými se Kyjov mohl právem chlubit, přičtěte k tomu náměstí jako největší parkoviště v regionu. Srovnejte se, jak se za posledních dvacet let změnil Bzenec a jeho poklidné přívětivé náměstí anebo Veselí nad Moravou, které dostalo náměstí polyfunkční, přehledně spojující důležitá místa v centru. Kyjov nedýchá, dusí se. 

A co kulturní scéna?
Odpovídá posledním letům starého Říma. Panem et Circenses – chléb a hry. Guláš a ohňostroj. Líbivé pořady pro lid. Vždycky si připomenu radu mého nesmrtelného přítele, malíře Vladimíra Vašíčka: „Juro, nepiš pro lid, piš pro lidi.“  Takže tak. 

Pane doktore, díky za Váš čas, povídání s Vámi bylo nejen zajímavé, ale i příjemné. Máte nějaký vzkaz čtenářům Proč Kyjov?
Nedejte se. Ukazujte na chyby. Demokracie  je o výměně názorů a argumentaci, ne o nařizování a vyhláškách. Máme demokracii, ale pořád nemáme dost demokratů, na to upozorňoval už Masaryk a platí to i dnes. Z celého jeho díla považuji za zásadní čtyři slova: Nebát se a nekrást. Ježíš, ne César.  

S Jiřím Dunděrou si povídal Matěj Černý.