Re: Pár slov k památníku
Myšlenka vytvoření souborného památníku obětem 2. světové války nevyvolala reakci jen po zveřejnění videa Lukáše Fridricha, několik čtenářů nás oslovilo také po publikaci článku Pár slov k památníku od Martiny Černé. Dejme jim slovo:
„.Myslím, že památník je velmi důležitá věc kvůli paměti národa, měl by být na viditelném místě, aby souzněl se všemi generacemi, a také kvůli případným vandalům. Nepřemýšleli jste, že by se na takové dílo mohla zorganizovat veřejná sbírka? (…) Jsem si jistá, že by se vybralo dost peněz.“
Stejný názor na finanční podporu z řad veřejnosti má i další náš (děkujeme, že pravidelný) čtenář:
„(…) mělo by se zkusit tu částku vybrat od občanů, zkusit místní firmy a patrioty. Mně se ten nápad, prostor i architektonické ztvárnění moc líbí. Argument komise (Kulturní komise, pozn. red.), že by nešlo vidět na smutečku je úsměvný, takovou komisi bych, kdybych vládl, rozpustil.“
Nápad se sbírkou se objevuje z více stran. Ozvali se dokonce lidé z řad podnikatelů, kteří by byli ochotni věc podpořit významnější částkou. Pokud to půjde, pokusíme se na vypsání sbírky spolupracovat.
Pozemek před obřadní síní je nicméně obecní a město se vyjádřilo jasně - památník nechce. Z dosavadního vývoje se zdá, že finance jsou spíše zástupný důvod. Pokud by totiž město požádalo o dotaci (žádosti se podávaly do konce ledna 2025), zbývala by podle odhadu ke spolufinancování městem částka asi 300 tis. Kč.
Těší nás také reakce další čtenářky, která nám píše, že „je pravda, ze na umělecká díla ve veřejném prostoru se dnes vůbec nemyslí. Říkám si, že mělo město vyhlásit na památník konkurz, nebo výběrové řízení. Možná by se zúčastnilo více výtvarníků, kteří by přednesli své návrhy, bylo by z čeho vybrat.“
Ano, přesně tak by to mělo ideálně probíhat. Martina Černá k tomu dodává: “Pan Dunděra se o realizaci snažil s městem komunikovat dlouho před tím, než jsem se do toho zapojila. Vnímala jsem, že se k záměru město staví vlastně vyhýbavě, byla jsem nakonec ráda, že přistoupili alespoň na nápad oslovit mladého kyjovského výtvarníka. Soutěž - to už jsem ani neměla odvahu vyslovit nahlas. Tak to bohužel v Kyjově chodí.”
Samozřejmě od čtenářů zazněly i ohlasy kritické. A to je dobře, umění má vyvolávat emoce, různé pohledy, názory:
„Myšlenka velmi dobrá, ale návrh sochy - památníku nepovedená. Připomíná mi to jak nějaký nepovedený komunistický útvar na "Lenince" , tenkrát byla taková móda, plastika z betonu, či "něco" z kovu. Památníky lze udělat i vhodnější způsobem.“
K modernímu výtvarnému umění lidé někdy hledají cestu jen pomalu. Někdy je obtížně uchopitelné a pochopitelné a často málo “líbivé”. U památníku věnovanému trpícím a mrtvým, by nemělo jít na prvním místě o krásu, ale o emoci.
Výsledný návrh prošel několika variantami řešení, jeho podoba je výsledkem diskusí všech aktérů, řešili jej tak, aby jeho podoba ladila se sdělením. Objekt je třeba vnímat vždy s přihlédnutím k obsahu, který reprezentuje. Pokud se u něj člověk zastaví, zamyslí a nechá na sebe jeho surovost a měřítko působit, zažije snad něco, co by při pohledu na leštěný mramor nikdy neprožil.
Red.
